Ukrajinskou cestou za romantikou

Začátek srpna L.P. 2009, ideální doba zajet si odpočinout někam k moři či si přivydělat peníze na brigádě. Skupinka bláznů se ale rozhodla strávit necelé 2 týdny na Zakarpatské Rusi, pomoci slovenskému misionáři o. Petru Krenickému, poznat krásu tohoto nádherného koutu světa (který byl kdysi i součástí ČSR), ale také poznat nové prátele a... sami sebe. A z této naší výpravy pochází i náš deníček, 11 dní, 15 lidí, 2 auta, Zakarpatská Rus...

Neděle, 2. srpna 2009

Týdny e-mailů, telefonátů a SMS ohledně naší výpravy na Ukrajinu jsou pryč – za pár hodin vyjíždíme. Budím se s vědomím, že krosnu je potřeba ještě doplnit, zkontrolovat auto a hlavně zajít na zpověď. Vyjíždím do Kroměříže na první mši a po ní na zpověď a zase zpátky k nám na mši, pak kýžené dobalení věcí, rychlá snídaně… a první odložení odjezdu, aby Jirka stihl včas přijet.

Nakonec krátce po poledni vyjíždím směrem na Hulín. U nádraží už na mě v autě o. Josefa čeká Eve a Jirka. Od otce dostáváme pár dobře míněných rad a nabídek, jako třeba že když se nám tím autem nepodaří dojet k hranicím se Slovenskem, odtáhne nás zpátky. Ale pak už jen požehnání a vyjíždíme dál, do Otrokovic. U lidlu se naše sestava stává kompletní, přistupují Pavla a Zuzka. S Jirkou ještě využíváme poslední možnosti v ČR, takže do Vizovic jedeme s nanuky v rukách. Pak už jen Lidečko, Horní Lideč, kde na benzínce kontrolujeme provozní kapaliny, dohustíme pneumatiky a už si to míříme ke slovenským hranicím. Hledáme čerpací stanici, na které bychom koupili dálniční známku, marně. První kilometry na autostrádě tak jedeme „načerno“, naštěstí úsek nebyl dlouhý a pár set metrů za sjezdem jsme dálniční známku koupili. Cesta pokračuje vesele dál v družném hovoru, plánujeme, kde se zastavíme na mši, protože Jirka ráno nestihl zajít. Eve přes SMS a telefonáty s dědečkem zjistila, že by večerní měla být v Liptovském Mikuláši. Kostel jsme sice našli, ale o žádné mši ve 20 hod nic nevědí. Tak jsme se aspoň prošli po centru a holky si skočily v restauraci na WC. S Jirkou se střídáme u volantu a pokračujeme dál na Prešov a Košice.

Už se stmívá, podle dohody máme spolu s druhým autem přenocovat u Zemplínské šíravy, ale myšlenka nočního přechodu hranic nás láká víc a víc… Přes SMS se domlouváme, že se sejdeme na Ukrajině za hranicemi a vyrážíme. Kolem půlnoci stojíme pár set metrů od ukrajinského území. Aut je na hranicích málo, ale aby to nebylo tak jednoduché, hledáme můj pas. Naštěstí ho Pavla našla pod předním sedadlem, přesto se rozhodujeme počkat na druhé auto a mezitím se pomodlit desátek za zdárný průjezd hranicemi. Přeci jen, jejich pověst není valná. Ale to už nás dojel i náš bílý transporter s Bětkou za volantem a neohroženě se vydáváme vstříc ukrajinským uniformám.

Prvních několik kontrol jsme projeli až překvapivě snadno, vyplníme imigrační papírky a s pocitem, že je vše za námi, jsme čekali na parkovišti za přejezdem na druhé auto. Zdá se, že oni přeci jen nějaký problém mají. Ale nakonec pustí i je. Vyjíždíme před nimi dál, když tu před námi ze tmy noci vykoukne značka STOP. Zastavíme a na mávnutí pohraničníka popojíždíme k němu. Čímž jsme si vysloužili nařčení z přestupku a vyhrožování policií, milicí, návratem do vlasti i vězením… nechápavost ale vyhrála, takže jsme se po dlouhých minutách dostali i přes tuto překážku bez úplatku. Nakonec zjistíme, že druhé auto tak snadno neprojeli, za to, že nevyplnili nejspíše neexistující formulář, zaplatili 15 € pokutu… či spíše úplatek.

Ale to už hledáme místo na přespání, Bětka s Pavlem mezitím píšou, že v pořádku dorazili do Ťjačivu, povečeřeli a jdou spát. Blíží se 3 hod ráno a my konečně také uleháme do spacáků a na malé odbočce k zahradě přespáváme.

 

Pondělí, 3. srpna 2009

S ranním úsvitem se postupně budíme, nejdřív ti, co spali pod širákem, pak ti, co spali v autě a konečně i ti ve stanech. Při snídani si počítáme štípance od komárů, Jirka přichází s teorií, že místní komáři mají jinou techniku.

Po jídle se opět rozdělujeme, naše auto vyjíždí na Ťjačiv, druhé dostává mapu a ještě se věnuje opravám motoru. Po příjezdu do Ťjačivu si prohlédneme faru a jdeme krátce projít. Jirka docela riskuje, když neodolal a koupil si na zkoušku pohárek místního kvasu. Byl docela zklamaný, když zjistil, že v lákavě vyhlížejícím nápoji absentuje alkohol a my jsme mu se smíchem doporučili nakoupit si zásobu černého uhlí. Nakonec se však ukázalo, že nebude tak zle :-) Druhému autu jedeme po hodině naproti k benzínové stanici. Krátce po poledni usedáme k obědu, po němž se seznamujeme s o. Petrem, představíme se a odpoledne se první odvážlivci vydávají s „Pražáky“ na hřbitov likvidovat invazní křídlatku sachalinskou, ostatní vyrazili do směnárny či obchodů. Večer jdeme na první mši svatou, seznamujeme se s řeckokatolickým obřadem, který nás bude po celý týden provázet. Po večeři jsme šli brzo spát – čeká nás náročný týden. :-) Jen Bětka považuje spánek za "nadstandardní" záležitost a bdí nejdéle z nás.

Úterý, 4. srpna 2009

Ráno jsme s Pavlem vstali, přidali se ke dvěma klukům z předchozí skupinky, nasedli do staré lady a přesunuli se do vedlejší vesnice, kde nás čekaly základy nového kostela. Odstranění bednění a potom zarovnávání zeminy a přehazování hromady písku. K našemu překvapení nejvíc pracoval místní kněz, ostatní Ukrajinci více méně jen kouřili a nebo odpočívali. Ostatní se zatím dospali a pak se vypravili osvobozovat "cintorín" od těch nemilých rostlinek, kde setrvali statečně až do oběda.

Středa, 5. srpna 2009

Ranní probuzení se konalo do deště, který začal již předchozího dne večer. To pro nás, holky, znamenalo, že zůstaneme na faře a na hřbitov se vydáme teprve, až přestane pršet (= odpoledne). Musely jsme si tedy najít náhradní program, rozhodly jsme se pouklízet na faře a v kostele. Během úklidu jsme objevily nový Verčin talent - fotomodeling s rekvizitou: koštětem. Odpoledne se už dalo jít na hřbitov, pokračovat v prosekávání se křídlatkovým pralesem. Po večeři Michal, Bětka a Pavel vyráželi na výlet k Černému jezeru a vzali s sebou i ostatní výletuchtivé jedince, jichž bylo tolik, že by se jen do Hepplerovic „mikrobusu“ nevlezli. A tak jsme vzali i fiata, bez dovolení Eve a Martina, které jsme nemohli sehnat. Výmoly na silnici, po níž jsme cestovali, pěkně houpaly, ale fiatkovi asi dávaly zabrat, protože ještě dříve, než jsme se dostali k Černému jezeru, nám vypověděl jeden válec službu. Nicméně do Tjačivu jsme se na tři válce vrátili. Aniž bychom viděli Černé jezero. Netušili jsme, jak moc velká oprava auta bude potřebná a zdali nám vůbec fiata někde dovedou opravit, a proto jsme se docela báli reakce Martina a Eve. Ti to vzali docela dobře a naštěstí nám nevyhubovali za to, že jsme si auto půjčili bez dovolení. Následná vodečka popíjená v kuchyni rozptýlila jakékoli náznaky napětí. A když se k nám přidal otec Peter a jal se vyprávět nám zážitky ze svého budování farnosti a „boje“ s pravoslavnými, všichni bedlivě naslouchali opření o kuchyňskou linku. Během jeho vyprávění jsme se smáli, divili se, tajil se nám dech, ... v jednom okamžiku bylo cítit dojetí nás všech, snad z pravdivosti jeho slov? Dotkla se nás někde hluboko. Bylo znát, že o. Peter je člověk, který se nepotřebuje moc připravovat na kázání. On jen vypráví o tom, co skutečně žije. Každý den, minutu za minutou...Na dobrou noc jsme si zazpívali, překvapivě, Dobrú noc, má milá. A šup na kutě :-)

Čtvrtek, 7. srpna 2009

O tom, že existují i příjemnější formy buzení než budík z mobilu, nás přesvědčil o. Peter. Před osmou hodinou ranní nám do pokoje přišel zazpívat a s úsměvem oznámit, že za chvíli vyjíždíme kopat základy. Rychle jsme se oblékli, vzali nářadí a nasedli do aut. Verča náš i tentokrát nechala na holičkách a dala přednost spánku. ;-)

Cesta probíhala dobře, o. Peter sice jel rychleji, v transporteru jel s námi jeden z místních, který Michala navigoval. S Bětkou, Jirkou a Pavlem nám tak cesta rychle uběhla a za necelou hodinku jsme už vystupovali v horské vesnici za Chustí. Čekalo nás kopání základů a vyskládání kameny. Dopoledne nám zpestřil náklaďák, který při smyku z kopce málem shodil dočasnou dřevěnou kapli. Na oběd jsme byli pozvání do místí rodiny, kde jsme dostali výborný boršč a maštěné brambory s masem.

Cestou zpět navštívíme přezdobený pravoslavný klášter a míjíme desítky prodejců proutěného zboží - Jirka se do něj vysloveně zamiloval. Michalovi se odpoledne podařilo opravit fiata - systémem rozebrat a zase složit. :-)

Děvčata strávila další příjemný den na hřbitově bojem s křídlatkou. Povzbuzením jim byl kus pročištěného „cintorína“, který byl za nimi vidět a kterého si všímali i místní - pán, který přijel z Kyjeva navštívit své příbuzné v Ťjačivu, pán, který si pravidelně odvážel ze hřbitova "žlutou hlínu" a paní,. která sem chodila vyžínat trávu pro kozu...nu, jiný kraj, jiný mrav. A všechny tyto návštěvníky spojovala jediná otázka: "A vy to děláte ZADARMO???" :-) Ve čtyři hodiny jsme se však pěkně vyoblékli, abychom se šli podívat na svatební obřad v kostele.

Byl moc hezký a nekonečně dlouhý. Obdivovali jsme zeména svědky, kteří vydrželi stát v pozoru za klečícím novomanželským párem celé dvě hodiny. Večer byl ve znamení dalších společenských her a vodky, vodky s džusem a vodky v melounu. Z her jsme opět zvolili městečko Palermo, dále Ahoj Pepo, Blázinec (z nějž památné Magdino „Já mám v trezoru koníčka.“) a ohromnou zábavu jsme si užili při Ovoci (Evča a Pusa jako skvěle secvičené duo ČILI-LIČI). Hrálo se asi ještě něco, při čem Bětka prohrála a dostala za úkol další básničku k obědu.

Pátek, 8. srpna 2009

Pátek se nesl ve znamení zažité praxe… Ráno snídaně, mužská část a Bětka se přesunula do sklepa, kde strávila téměř celý den. Vápno bylo všude, na stropě, na podlaze, na oblečení… a občas i v očích. Ženská část pro změnu prožila další den strávený na hřbitově, odpoledne i s pomocí otce Petra. Večer konečně návštěva místní hospůdky, kde nás již po jednom pivu nechali zaplatit, jelikož zavírací doba byla v 22.00 Kyjeva, tj. 21.00 Užhorodu. A také nám naúčtovali návštěvu WC, ale nemůžeme si stěžovat – jahodový džus za 9Kč, pivo za 12 (?). Ti, kterým se ještě nechtělo do postele, si šli zahrát aktivity. Nu, a my ostatní jsme také jen tak neusnuli, jelikož nás svou návštěvou potěšil otec Peter. Janča mu čistila peroxidem bolístky ze hřbitova a on nám přitom předával svou moudrost. Se šarmem, vtipem a lehkou ironií sobě vlastní.

Michal s Bětkou a Pavlem večer vyjeli dofoukat kolo a pak, slovy Michala „tak nějak „zabloudili“ do Solotvyna, kde jsou solná jezera a prima koupání. Komu se tam povede utopit, má u mne pivo. Tam totiž plavu i já“.

Sobota, 9. srpna 2009

Ranní mše v 8 hod Užhorodu, ti co skutečně vstali, zjistili, že ani po hodině zpěvů nemusí být mše dál než na začátku – i tak probíhá zádušní mše. O tento kulturní zážitek nebyla připravena ani další skupinka z ČR, která mezitím dojela. Provedl jsem je po Ťjačivu, až se cítili jako místní a šli se do místního parku po celonočním cestování trochu prospat.

Mužská část se dopoledne vrhla naposled na sklep, aby před polednem mohla konstatovat, že práce byla dokončena. Michal s Pavlem se pak statečně pustili do přeměňování nepoužitelných předmětů v kouř. Co mezitím dělala ženská část??

A překvapivě HŘBITOV :-) Již naposled. Ale také úklid kostela, v němž vyměňovali dveře. Po obědě nákupy v Barvě: dárky domů (vodka, cigarety a cukrátka – tolik různých bonbónků jako na Ukrajině jsem snad v životě neviděla, ostatně tolik vodky taky ne) a hlavně jídlo na naši túru po poloninách. K večeři nám Martin za pomoci skupinky dobrovolníků, která přijela pomáhat po nás, usmažili vynikající palačinky. Jirka, ač měl taky smažit, byl odvolán k natírání plynové trubky na rozpadajících se štaflích. Po jídle jsme strávili poslední večer na faře dalším hracím stmelováním kolektivu. Některým bohužel nebylo moc do zpěvu a smíchu, „ukrajinskou nevolnost“ si během našeho pobytu zakusil téměř každý, čestnými výjimkami jsou Verča s Eve... Nebyli jsme si jistí, zda v neděli vyjedeme podle plánu do hor, nebo program změníme.

Neděle, 10. srpna 2009

Poslední ráno v Ťjačivu, poslední mše sv., rychlá snídaně, sbalení věcí a... kolem poledne nasedáme do aut a vydáváme se směrem na sever, ke Koločavě a do hor.
Cesta se zprvu zdá slušná, až do Usť Čorné, ve které kdysi sídlil o. Peter, až nad poměry. Pár metrů dál ale už začíná rozbitý terén, jedeme krokem, přesto cítíme neustálé nárazy tlumičů. Po dalších 6 km jízdy zjišťujeme, že silnice vyznačená na mapě je kompaktní právě a jen na mapě a ve skutečnosti je naprosto nesjízdná. Co dál? Rozdělujeme se, první skupina vyráží do 12 km vzdálené Koločavy, ostře do kopce. Eve se Zuzkou ji za chvíli následují. Martin, Jirka a Pavla se autem vrací dolů do Ťjačivu pro jídlo, benzín a objíždí poloninu z druhé strany. První dvě skupiny se se setkávají ještě v kopcích a spolu večer doputují do Koločavy, kde najdou pěkné místo na spaní. Auto přijíždí později, u místní diskotéky se však setkáváme a brzy všichni zalézáme do spacáků a stanů. První noc v horách probíhá klidně, medvědi a jiná zvířátka pobíhají jen ve snech.

Pondělí, 11. srpna 2009

S prvními slunečními paprsky se kolem našich stanů vydaly do luk, ale i lesů místní krávy. Ale ani ty některé z nás nevzbudily. Bylo téměř 8 hod Užhorodu, když se k nám do ležení přihnal potulný pes a okamžitě se jal zužitkovávat večer zapomenuté paštiky. Když o ně byl připraven, posloužil aspoň jako budíček pro poslední spáče. Následovalo mytí zubů a někteří aktivisti se pokusili o shromáždění odpadků z okolí. Snídaně, místní chleba s máslem a paštikou, byla doplněna několika loky vodky s tonicem - ať žije zdravá výživa! Ještě než se dojedlo, někteří už mlsně pohlíželi na vrcholky hor. To se ale nelíbilo zase druhé skupině, která by raději méně vertikální procházku.

Batohy na zádech, tašky s odpadky v rukách, takto jsme vyrazili do centra předlouhé Koločavy. Nečekaně jsme nepotkali žádné koše s tříděným odpadem a nakonec jsme vyhodili všechny odpadky do kontajneru, který už pěkně dlouho nikdo nevyvezl. Následoval zasloužený odpočinek (po 1 km chůze), nákup ovoce a vykročení směrem k Četnické hospodě, na níž byl rozcestník. O výběru destinace je lepší pomlčet, ale bylo zvoleno Siněvirské jezero vzdálené 20 km, ještě ne zcela střízlivý majitel hospody tvrdil, že je to stále po rovince... Asi ho nenapadlo, že půjdeme po turistické značce, a ne po silnici. Červená turistická značka nás doprovodila ke konci vesnice a nasměrovala nás do prudkého kopce, to už se začaly ozývat rebelské hlavy. Bětce se udělalo špatně, a tak jsme se po poradě rozdělili - Martin, Pusa a Eve zůstanou s Bětkou a dojedou k jezeru autem, zbytek se vydá dál pěšky.

Zážitky menší skupinky (Martin)

S Pusou jsme došli k autu, napojeni nechutně sladkou limonádou, nasedli a na konci vesnice nabrali Bětku s Eve. Následovala celkem rychlá cesta do národního parku Siněvir, zaplacení za vjezd, zaparkování a už jsme si to šlapali do kopečka k jezeru. Vtom jsme dostali sms od Jirky, že jsou u hřebene a že určitě nestihnou přijít, jestli by jim někdo mohl jít naproti s vodou. Bětce se znovu přitížilo, tak jsme rychle našli místo na přespání, postavili stan a Bětku uložili. Než jsem stihl vyrazit na cestu, přišla další sms, že jsou na vrcholu, že zatím nemám chodit, že půjdou do 20 hod a pak uvidí. Zároveň mi bylo trochu vyhrožováno (asi za náročnost trasy O:-)).

Za chvíli přišla další sms: "Martine, jsme v sedle pred vrcholem, hori tam, nemuzem nahoru, jdeme naslepo dolu na druhou stranu od Kolocavy a pokusime se najit cervenou. Magda". Rychle jsme šli požár nahlásit, i když místní nejevili o požár velký zájem, jeden místní, který pracuje v ČR, nám alespoň nabídl přespání u něj. Až paní hospodská zavolala ředitele národního parku a pak prý byl vyhlášen poplach v jedné vesnici. Do toho přišla provokativní sms od Pavla, Bětky a Michala z Moldávie, aspoň někdo je v pořádku, řekli jsme si. Pak další sms, tentokrát od Verči, to už bylo po 20 hod Užhorodu a téměř tma: "Sme blizko potoka, v hustym lese, uz 4 hodiny se snazime vymotat, chceme tu spat, uz neni videt a prudkej sraz, slysime pilu, ale nechce se nam riskovat vic, zitra uvidime". Po válečné poradě jsme s Eve nasedli do auta, když slyší pilu, zkusíme ji najít a lokalizovat aspoň přibližně, kde jsou. Pokus jsme kombinovali s troubením, třeba by ho mohli zaslechnout. Krokem projíždíme po rozbité silnici, občas troubíme, ale stále nic. 20,35 a další sms od Verči: "My na to fakt kaslem, tak tak ze sme prezili za svetla. Pila uz nepiluje:) Sme kousek za jakymsi soutokem 2 potoku. Spime ve srazu, ale neztracime optimismus:)", rozhodujeme se vrátit se k Puse a Bětce. Stavíme stan a zalézáme do spacáků. V noci přichází sms od Pavla: "(...) diky me nemoci a vcerejsimu odjezdu to asi rozumne do Tjacivu nestihnem (...)" Začíná být veselo.

Zážitky větší skupiny

Již od časného rána, kdy jsme se na obzoru kochali pohledem na úchvatné poloniny, bylo jasné, že bude přinejmenším problematické (ne-li nemožné) shodnout se na cíli a především náročnosti trasy, jíž se vydáme. Rozdílné preference plynuly také z oslabeného zdravotního stavu mnohých. U četnické hospody jsme se shodli na 20 km dlouhé procházce k Siněvirskému jezeru. Někteří se tak rozhodli na základě tvrzení místního, že je to cesta po rovince. Někteří věděli, že o žádné rovince nemůže být řeč, jelikož červená stezka vede přes nejvyšší místní vrcholky (1700 m.n.m.), ale ostatním se o této skutečnosti nezmínili.

Poté, co se odpojili Bětka, Eve, Pusa a Martin, jsme pokračovali po červené dále, stále do kopce. Nezdolná horalka Magda byla daleko před námi i s mapou. Kdyby v ten okamžik někteří měli možnost do mapy nahlédnout a zjistit, kudy se vydáváme, nejspíše by se obrátili zpět do Koločavy. Nicméně tak tomu nebylo, a proto jsme stoupali stále výše, cestou potkávali pasoucí se krávy, sběrače borůvek a koně s jezdci bez sedla a povzbuzovali se, že už TAM brzo budeme. Stoupání bylo hodně náročné, slunce na nás pražilo, dokud jsme se nedostali do lesíka, kde to bylo o poznání lepší. V lese jsme poobědvali chleba, máslo, paštiku, jabka a čokoládu už i s Magdou. Bylo odhaleno tajemství o převýšení naší trasy, které ačkoliv už všichni tušili, přesto vyvolalo hněv a ve zbytku našeho putování bylo oblíbenou zábavou skupinky VERITAS vymýšlení toho, co škaredého se provede Hájíčkovi. Nikdo však ani slovem nezmínil, že bychom se vrátili do Koločavy, šlo se dál. Na prvním vrcholku (1600mnm) si každý vychutnával úžasný pohled na okolní panenskou krajinu – kvalitní zadostiučinění po 4 hodinách šlapání do kopců. Ještě nás čekalo další převýšení 100m na vrcholek Něhrovec, kam se šlo po hřebeni beze stromů, což byla nádhera. V dáli, kam jsme mířili, jsme ale pozorovali kouř – jako indiánské signály. Když jsme se dostali až k ohni, Magda se pokusila kouřem projít, ale nebylo to možné, proto jsme se rozhodli, že kouř obejdeme údolím a věřili jsme, že se dokážeme vrátit na červenou. Janča jako správná skautka chtěla oheň nahlásit, ale na čísle 112 nám paní z Kyjevstaru nedokázala poradit, tak jsme ohlašovaní ohně přenechali na skupince u Siněviru. Měli jsme poslední litr a půl vody, Jirka zavelel bobříka žízně a my se osvěžovali borůvkami. Museli jsme hodně sestoupit do údolí, od červené jsme se více a více vzdalovali, ale doufali jsme, že se dostaneme k řece Ozerjance, podél níž bychom doputovali k Siněviru. K nějakému potůčku jsme nakonec přišli poté, co jsme sestoupili ze strmého zalesněného kopce, byla-li to Ozerjanka nebo její přítok, vědí ti s orientačním smyslem. Ať tak či onak, potůček nám poskytnul vynikající voděnku a vrátil do nás zase trochu elánu pokračovat v cestě. Dostali jsme se na druhou stranu potoka a našli jakous takous cestičku, která ale byla na mnoha místech zavalena popadanými stromy, které nikdo neuklízí. Po cestě jsme šli asi 2 hodiny, dokud se nesetmělo, už bylo špatně vidět a my usoudili, že máme ohromné štěstí, že se zatím nikomu nestal žádný úraz a nikdo se neskutálel dolů ze srázu (zvláště dvě cácorky v sandálech měly štěstí J), a že už dále nehodláme riskovat a ustlali jsme si lože na takových dvou rovných ploškách nad sebou, vždy po čtyřech oobách. Špekáčky, které Jirka celý den poctivě nosil, salám a chleba jsme odnesli pověsit na strom kousek dál. Špekáčků už jsme se takto zbavili nadobro, sic nám to bylo velmi líto. Pomodlili jsme se a snažili se usnout, což se Verči, Evči, Peti a Janči podařilo snadno. Pajka, Magda, Zuzka a Jirka si ještě nějakou dobu povídali naslouchajíce občasnému praskání větví a šustění chrobáků v listí. Plán na další den byl co nejdříve vstát a vyrazit směrem k civilizaci, tam, kde štěkají psi a vrčí pila.

Úterý, 11. srpna 2009

Zážitky menší skupinky

Ráno vstáváme s Eve brzo a vyjíždíme na nákup základních potravin, cestou bereme na stopa tři studenty z Kyjeva, kteří se vrací domů po týdnu na cestách. Po nákupu přichází sms od Jirky: "Tramtararaaa, nenavratne ztraceni prezili setkani se smeckou hladovych vlku a jde po ceste podel Ozerjanky na silnici mezi Kolocavou a Sinevirem, tak tam na nas pockejte autem." S radostí obracíme auto, abychom projeli trasu, jedeme opatrně, ale nic, dojeli jsme až do Koločavy a pak zpátky k Siněvirskému jezeru a ještě dál, ale bez výsledku. Žádáme tedy další upřesnění polohy. Situace se vyjasní po pár minutách, když dorazí na skutečnou silnici k Siněviru, kde je také najdeme a nadvakrát odvezeme na naše nocležiště.

Zážitky větší skupiny

Verča měla budíka na půl pátou, avšak v lesíku se spalo tak dobře, že jsme nakonec vstali až kolem šesté hodiny. To už krásně vycházelo slunce a my se vydali hledat civilizaci celí šťastní, že jsme ve zdraví přežili noc v ukrajinském lese. Jirka se směle chopil funkce vůdce sedmi ženských, chodil dopředu vybírat stezku, převáděl nás přes překážky a dodával nám víru svým „Ženský, je to dobrý…“ Když jsme uviděli první dům, neměla jsem daleko k slzám štěstí. A když nás Jirka dovedl na cestu, opravdovou regulérní cestu… ten pocit se těžko popisuje… Dali jsme si snídani a k ní jsme se podělili s pivem. Dále už jsme pokračovali zvesela směrem k Siněvirskému jezeru. U vjezdu do Národního parku (CHKO?)  Siněviru odpočíváme a očekáváme Martina a Eve, až si pro nás přijedou

A zase spolu... Nastává rychlé balení, vyjasňování si, co se vlastně stalo a pak výprava k 500 m vzdálené kolibě, ve které si objednáváme oběd... no, oběd - místo slibovaných 250 g to bylo necelých 80 g, ale chleba byl dostatek, takže jsme si až na pár hladovců nepřiobjednávali. :-) Méně unavení vyrážíme opět směrem k jezeru, obcházíme jeho hodně sníženou hladinu a nakonec pod místní skulpturou uleháme. Postupně se posouvající slunce nás ale přiměje vstát a kolem místního šumaře hrajícího na harmoniku se vracíme k ostatním, kteří mezitím usedli do stínu stromů. Nastává kratší intermezzo vyplněné útokem koně a následně hus, někteří na toto setkání jen těžko zapomenou. :-) Válečná porada o tom, co dál - naše moldavská skupinka má problémy a stále nevíme, kde jsou, co se stalo, kdy přijedou a kdy nás vyzvednou. Padlo rozhodnutí - já, Eve, Bětka, Jirka a Magda vyrazíme zpět do Ťjačivu, Jirka s Bětkou tam zůstanou a pojedou stopem, my nabereme věci a vrátíme se zpátky a ještě v noci se vydáme se spěchajícími zpět do ČR.

Cesta byla poznačena rychle docházejícím benzinem, ale i díky šetřivé jízdě jsme dojeli k obrněné benzínce, ve které Jirka platil kartou a PIN musel nadiktovat - ale už se nedivíme ničemu. Vzali jsme jen pár litrů na dojetí, zbyte vezmeme v Ťjačivu, čerpací stanice OKKO je prý zárukou kvality. Tam jsme si požádali o zaplacení až po naplnění nádrže, abychom pak zjistili, že neberou karty. Po vtipných domluvách zůstávám na místě jako záloha a Jirka odjíždí s natankovaným autem do města pro peníze. Pumpař se ukáže být žoviálním chlapíkem, takže než se Jirka vrátí, pěkně si popovídáme. Holky mezitím stihly i nakoupit, hlady tedy neumřeme.

Na faře složitě sbíráme věci, předáme přání, dárky i peníze pro o. Petra Anně, kterou naše přání i přístup dojmou, rozloučíme se s další skupinkou i s Bětkou a Jirkou, kteří ráno vyrazí stopem dál a nasedáme do auta. Kromě tmy nás na zpáteční cestě přepadl i hustý déšť, k nim se přidal i stávkující válec motoru, ale kolem půlnoci dojíždíme zpět do Siněviru a rozhodujeme se, že odjezd odložíme na ráno, postavíme stan a uleháme, Magda zůstává spát v autě.

Středa, 12. srpna 2009

Probouzím se brzo a cítím se jako ryba ve vodě... stan rezignoval na nepromokavost a spacák bych mohl ždímat, obloha se nejspíš vyplakala ze smutku, že odjíždíme. Postupně se budí i ostatní. Všem je jasné, co bude následovat - rozloučení a odjezd menšího auta. Pomalu se balíme, až je kufr auta plný. Ještě se s každým obejmout, rozloučit. Nasedáme do auta,  naposled zamáváme a zatroubíme. Je kolem 9 hod dopoledne a naše společné ukrajinské dobrodružství nenávratně končí.

S Eve, Pavlou, Verčou a Zuzkou směřujeme po serpentinách na hřeben a pak už dolů do údolí a za chvíli už narážíme na E50, cestou se ještě nepohodneme s jedním dopravním policistou, s Verčou, která ještě neprošla zkouškou odvahy na visutém mostě, jeden přecházíme a po průjezdu Chustí se blížíme k maďarským hranicím - vybrali jsme tento přechod, protože je menší a prý na něm dělají menší problémy. Ukrajinskou stranou přecházíme bez problémů, Maďaři nás nechají zaparkovat a pak následuje podrobná prohlídka vozidla, ale po ní už rovné maďarské silnice. Střídáme se se Zuzkou u volantu a na tři válce se prodíráme ke slovenským hranicím. Když už jsou na dohled, auto radostí naskočí i na ten čtvrtý. Ani se nenadějeme a vjíždíme do Košic, to už opět na tři válce. Střídáme se u řízení a opět po serpentinách vyjíždíme do kopečků, to už naštěstí opět na čtyři válce, abychom se vynořili až u Popradu, pozvolna se stmívá, dostáváme se na dálnici, brzdí nás pouze mlha, bez zastávek projíždíme Liptovský Mikuláš, Žilinu i Trenčín. Ještě před půlnocí přejíždíme hranice, Uherský Brod, abychom těsně než zvony odbily začátek nového dne, dojeli do Uherského Hradiště. Nastává další loučení, já s Verčou odjíždíme s její maminkou směrem na Přerov a Hulín, Zuzka s Eve odvezou Pavlu domů a samy pak pojedou k Zuzce, kde přespí, ráno zajedou do servisu a předají auto Denise. Jirka ještě napíše od Zemplínské šíravy, že jsou v pořádku a ráno budou pokračovat stopem. Ještě před jednou se dostávám domů, proběhnu kuchyní a sprchou a zalézám do postele.

Ostatní zatím čekají u Siněvirského jezera na příjezd druhého auta a pak s Michalem, Bětkou a Pavlem vyrážejí kolem 14,00 také na cestu. Jak píše Michal na busařském fóru: „Pres Mizirju, Chust, Vinogradiv na Vylok, což byl hraniční přechod do Maďarska. Zde byla opět fronta, která se sbíhala ze čtyř stran, po našem příjezdu z pěti. Opět zapracovala zdravá drzost a z cca 30 aut před námi jich zbylo pět. Snažili se zde předjíždět všichni, ale nikdo nebyl tak drzý jako my. Inu Češi. ;-P

Ukrajinští hraničáři byli až odporně vlezlí a nepříjemní. Vytahali batohy a prolézali je s nechutnou zvědavostí. Cestou na maďarskou část hranice se nás zase snažili předjíždět. Ale dopravní značka vpravo od nás a Maďar před námi, který honem vyměňoval žárovky vzadu, a my na něj mávali jako že dobrý, tak vylezl z auta a stoupl si před takovou prsatou Maďarku v bouráku s výstřihem až po kolena (asi aby mel na co koukat). Maďarští hraničáři byli v pohodě, dalo se s nimi domluvit a i když dělali důkladnou kontrolu, tak to dělali s humorem, aby nám zpříjemnili pro nás nepříjemné.

A to už nás čekala maďarská rovina, silnice podle pravítka, kulturní ježdění, používání blinkru, dodržování rychlosti a čáry na silnici. Jeli jsme non-stop, zastávky jen na čůrání, ale i těch nebylo mnoho… No a pres Nyigerházu a Miskolc na Slovensko, přes Rimavskou Sobotu, Lučenec, Zvolen a Trenčín do ČR, kde ve Starém Městě vystoupila část výpravy, další vystoupil u Kyjova (tu byla hodinka přestávky na snídani) a pak ve čtyřech do Brna, kam jsme dorazili po osmé hodině ráno. Takže celkový čas cca 19h… A pak? Hurá DOMŮ!“

Ano, vrátili jsme se domů. Těch jedenáct dní uteklo jako voda. Na silnici si už nedáváme pozor na krávy, nevstáváme s pocitem, že nás čeká další den práce, nestojíme řadu na počítač,  nedáváme si pozor na pití vody z kohoutku. Všechny starosti i radosti jsou pryč, ale něco zůstalo, vědomí, že jsme se rozhodli a šli, že jsme překonávali těžkosti, zůstala radost z toho, co jsme prožili, s kým se seznámili, snad za námi zůstala i kus práce. Jedenáct dní. Doma by uběhli jako voda, ale my na ně nezapomeneme do konce života.